Budu psát o mém nejmilovanějším místě, tj. v Divákách na krásných rozsáhlých travinách. Jistě každý z nás má nějaké to místo, které se mu líbí, kde se cítí jako volný ptáček, kde je ticho jako pod hladinou hluboké vody, kde se cítí sám sebou a kam se rád vrací. Ach, jak já to tam miluji. V Divákách jsem vyrůstala, takže tu znám každičké místečko, každičké stromky ohýbající se v silném větru, nebo každičkou kytičku třpytící se na teploučkém a zářivém paprsku slunce. Miluji ty krásné a dlouhé traviny, kde si jen ptáčkové prozpěvují, kde jsou všechny mráčky jako krásný huňatý beránek, keříky připomínající malé trpaslíky a ty květiny.. květiny všelijakých barev.
V léte je to jako krásná duha. Chodím sem s mým psíkem a musím říct že je to opravdu nádhera vidět ho na tomto místě tak šťastného stejně jako já. V zelené trávě krásně vyčnívá, chodí od stromku ke stromku, je to krása. A to ticho. Krásné ticho kde se uklidníte,vypovídáte a jen slyšíte krásný zpěv ptáčků a vlající větřík splývající s jasně zelenou travičkou. Jak to že je toto místo tak okouzlující? Proč je to taková nádhera? Naše matka příroda je tak magická. Ach, nemohu si pomoci. Toto místo je krásné jak v léte, kdy sluníčko ozařuje vysoký kopec krásně zelené travičky s barevnýma kytičkama, tak i v zimě.. je to jako jedna velká krásná huňatá peřinka. Krásný sníh zaplňuje každičké místečko a každičkou větvičku. I přes tu zimu, sem musím vždy zajít. Nezmínila sem ale jaro… co si budeme nalhávat, opravdu si nemohu pomoci, je to taková krása když vidíte jak se ptáčci vrací zpátky k nám a jak začínají kvést všechny kytičky a pupeny, ale hlavně ta travička. A podzim? No to mi povídejte… Dlouhatánský kopec pod tmavě zelenou peřinou, plný barevného listí od opadajících stromků.
Na tomto místě se cítím sama sebou, jako volný ptáček. Vím že sem vždy mohu jít. Na místo kde mohu být sama od okolního světa. Na chvíli mohu utéct z reality,uvolnit se, uklidnit se a pročistit si mysl. Na toto místo, se vždy, ale opravdu vždy ráda vracím a vracet i budu.